Zdeněk Linhart: jak se vaří doma

Zdeněk vstává v šest a první, co udělá, je procházka po trhu. Nenakupuje podle seznamu, ale podle toho, co vidí: jestli jsou brambory čerstvě vykopané, jestli má zelenina pevnou slupku, jestli se tvaroh nedrolí. Z toho, co koupí, napíše lístek. Kdyby se mu cestou něco zalíbilo víc, lístek přepíše.

V kuchyni začíná ve dvě hodiny odpoledne. Nejdřív omáčky, protože se dlouho dovařují; pak knedlíky, které se vaří až při objednání; nakonec koláče, které musí být hotové do půl šesté. Všechno dělá ručně a vždycky o trochu míň, než se očekává, aby nic nezůstalo.

Zdeněk říká, že dobrá kuchyně je kuchyně, která se nesnaží být víc, než je. Neimituje drahé restaurace, nehledá nové chutě a nesnaží se nikoho překvapit. Vaří to, co dělala jeho babička, a dělá to pomaleji, aby se ta chuť nerozpadla.

Zdeněk nevaří, aby překvapil. Vaří, aby se host cítil jako doma, a proto se na lístku objevují jídla, která zná skoro každý z kraje. Když přijde někdo ze vzdálenější vsi a řekne, že mu to chutná jako u maminky, je to pro něj největší pochvala. Taková slova si zapisuje do sešitu vedle receptu.

Odpoledne před otevřením Zdeněk mlčí. Mlčí tak důkladně, že ho kuchaři raději nechávají o samotě. Teprve když odzvoní pět hodin, rozhovoří se o tom, co se podařilo a co ne. Martina tvrdí, že podle jeho nálady pozná, jak si lístek povede.