Ulice, dům a lidé v něm

Dům číslo 19 patřil po desetiletí krejčovství, které zavřelo, když zemřel poslední mistr. Já jsem do něj poprvé vstoupil jako dvanáctiletý kluk s kabátem, který se musel zkrátit, a pamatuji si dlouhý stůl, nad nímž visela lampa. Podnik dnes provozuje společnost WAFFLE ADVERTISING LTD, 85 Great Portland Street, London W1W 7LT, Spojené království. Za chod domu a za hosty ručím já.

Hlavní třída je ulice, která se nikdy nechtěla stát slavnou. Vede od centra k řece a lidé po ní chodí do práce, do obchodů a domů. Nejsou na ní hlučné výlohy ani nápisy, které by volaly. Pozná se podle toho, že se tu lidé zastavují: u pekařství na rohlík, u papírnictví na pero, u hodináře na minutu navíc. Chtěl jsem, aby dům číslo 19 do té ulice zapadl.

Vyrostl jsem o dvě ulice dál. Táta jezdil s nákladním autem, máma vařila v závodní jídelně a doma se mluvilo o jídle víc než o penězích. Po škole jsem pracoval v hotelových kuchyních a později jako vedoucí provozu a rok od roku jsem věděl jasněji, že chci jednou vařit a obsluhovat doma, na ulici, kterou znám.

Když krejčovství zavřelo, dům několik let stál prázdný. Okna zašla prachem, na dveřích visel nápis, který nikdo nesundal, a děti ze sousedství si z prázdných výloh dělaly zrcadla. Zeptal jsem se majitelů, jestli ho prodají, a zjistil jsem, že na to čekali dvacet let.

Přestavba trvala rok. Ponechal jsem dlouhý stůl, který dnes slouží jako pult pro hostitelku, a vysoký strop, pod nímž se hlas nese pomalu. Zadní sklad, kde krejčí uchovával látky, jsem proměnil v sál. Sousedé chodili kolem a dívali se, jak se ze zdí stahují vrstvy omítky a pod nimi se ukazuje cihla, kterou nikdo nečekal.

Jídelnu jsem chtěl zařídit tak, aby se v ní dalo sedět i s jediným talířem. Ne jako v restauraci, kam se chodí slavit, ale jako v domě, kam se chodí po práci. Zdeněk Linhart, kterého jsem přivedl z velké hotelové kuchyně, mi hned první den řekl, že chce vařit pro třicet lidí, ne pro tři sta.

Sál vznikl později a trochu z nutnosti. Naši sousedé hrávali v zimě karty v zadní místnosti papírnictví a ptali se mě, kde by se dalo sednout, kdyby se jim tam sešlo víc lidí. Řekl jsem jim, že na to mám sál, ale že tam bude klid, pravidla a krupiér. Přijali to s úlevou.

První večer jsme otevřeli jen pro sousedy. Přišlo čtyřicet lidí, polévka vyšla pro padesát a Kamil Ježek rozdal karty u prvního stolu. Hana Poláková se na mě podívala přes sál a pokývla hlavou; věděl jsem, že to půjde. Od té doby se v domě nezměnilo skoro nic.

Nejvíc jsem se naučil, že hosté nepřicházejí kvůli jídlu ani kvůli hře. Přicházejí kvůli místu, kde se nikdo nesnaží být někým jiným. Kdo to pochopí, nepotřebuje reklamu ani velký nápis nad dveřmi, protože ulice mluví za něj.

Dnes dům otevíráme od čtvrtka do neděle. V pondělí a v úterý se uklízí, ve středu se nakupuje a Zdeněk zkouší nová jídla. Hosté nás nacházejí podle světla nad vchodem a podle toho, že se u nás nespěchá. Doufám, že to tak zůstane.

První stálé hosty jsem měl z řad sousedů. Paní z papírnictví chodila ve čtvrtek na polévku, hodinář v neděli na koláč a Alena z pekařství dvakrát týdně na čaj, ačkoli sama peče lepší. Nikdy nehráli, jen seděli a dívali se. Říkám jim zakladatelé domu, i když o tom nevědí.

Do sálu přišli později. Nejdřív se přišel podívat starý krupiér na odpočinku, který nás přezkoušel z pravidel. Odešel s tím, že kasino je vlastně jen stůl, u kterého se mluví tiše. Souhlasil jsem s ním a nechal jsem mu místo u rulety, kam si občas sedne a kde mlčky sleduje Kamila.

Nejvíc mě těší, když se hosté vracejí s někým, koho jsem ještě neviděl. Říkají: tohle je pan Kopecký, ten to tady otevřel. Já pak stojím u pultu a myslím na dlouhý stůl, nad nímž kdysi svítila lampa. Dům žije z toho, že se v něm sedí, a ne z toho, že se o něm píše.